Děti si ani nevšimnou, že je zkouším, říká paní učitelka, která nemá ráda známky. Co tedy píše na vysvědčení?
Pololetní vysvědčení byla rozdána, učitelky si dnes léčí namožené ruce. Napsat dvacet až třicet vysvědčení není jen tak. A co teprve, když místo známek píší slovní hodnocení. „Potřebuju o tom hodně přemýšlet, takže s psaním musím začít hned po Vánocích. Napíšu si takové kostry a během ledna je zpřesňuji. Někdy i během vyučování, když děti pozoruju při práci…,“ říká Daniela Šejnohová z montessori třídy Základní školy Na dlouhém lánu v Praze 6.
Kolik vám zabere času napsat slovní hodnocení?
Strašně moc. Mám ve třídě dvacet dětí, vysvědčení má dvě stránky, to je jako kdybych dvakrát ročně psala bakalářskou práci. Nezvládám napsat víc jak dvě vysvědčení za den, pak už mi to moc splývá. Potřebuju o tom hodně přemýšlet, takže s psaním musím začít hned po Vánocích. Napíšu si takové kostry a během ledna je zpřesňuji. Někdy i během vyučování, když děti pozoruju při práci…
… a když vás něco napadne, jdete to připsat do vysvědčení?
Většinu napíšu doma, potřebuju k tomu absolutní klid. Ale u někoho mi zůstanou červená místa, něco, čím si nejsem jistá nebo mám pocit, že jsem se nevyjádřila ještě úplně výstižně. Takže mám vysvědčení během vyučování hozená na liště v počítači a někdy si děti třeba i prozkouším, ony o tom samozřejmě neví – sednu si k dítěti, na něco se ptám a utvrzuji se v tom, jestli danou látku zvládá bez chyb. Nebo třeba když mám u někoho poznámku, že za pololetí šestkrát nepřinesl domácí úkol, tak za ním zajdu a zeptám se ho, jestli nemá ještě nějaké neodevzdané úkoly v tašce. Abych mu ve vysvědčení zbytečně neškodila.
Vypadá to jako věda – vše dobře popsat a vystihnout, a zároveň dítěti nevzít motivaci kritikou. Učil vás to někdo?
Je to na každém učiteli. Proto také slovní hodnocení, které nosí děti domů, mívá rozmanité formy. Nevím, jak jiné fakulty, ale na pražské pedagogické se to neučí. A dokonce ani neexistuje jednotná metodika… Jsou publikace, které se věnují průběžnému slovnímu hodnocení, ale ne tomu závěrečnému. Učitel totiž slovně hodnotí třeba i ve chvíli, kdy prochází mezi dětmi a někomu řekne – „tohle písmenko se ti povedlo“.
Každé dítě by mělo ve vysvědčení najít něco, z čeho se zaraduje.
Jak jste se to učila vy?
Metodou pokus – omyl. Co se dalo načíst, to jsem si přečetla, ale řídím se především intuicí a zkušeností. Hlavní, čeho by se měl učitel držet, je nenálepkovat, nehodnotit dítě, ale míru dosažení kýženého výsledku. Hlavním cílem slovního hodnocení je motivovat do další práce, takže učitel samozřejmě nemůže napsat „jsi nepořádný lajdák, nic neumíš“, ale ideální není ani „jsi šikovná holčička“. Učitel by vůbec neměl do hodnocení promítat svůj pocit z toho, jaké dítě je. Žák a učitel by se během školní docházky měli dívat stejným směrem: v centru pozornosti je poznání, dovednost. A ve chvíli, kdy začnu dítě hodnotit příliš osobně, už se nedíváme stejným směrem, ale díváme se na sebe navzájem, hodnotím vlastně náš vztah.
Co když některé dítě pokulhává skoro ve všech oblastech?
Vždycky se dá najít něco pozitivního. I když jsem ve speciální škole měla ve třídě opravdu nepříjemného a agresivního chlapce, chodila jsem domů s modřinami, tak i ten měl něco do sebe. Živý kluk, typ „zlobila“, třeba může mít skvělý smysl pro humor. Každé dítě by mělo ve vysvědčení najít něco, z čeho se zaraduje.
Jak přesně tedy vypadá vaše vysvědčení?
Má čtyři části. První odstavec píšu o „pracovních návycích“. V montessori systému, podle kterého učím, děti už od první třídy pracují samostatně podle týdenního plánu, a tak hodnotím, jak si umí rozložit práci, nakolik je samostatné, jak umí spolupracovat, jestli dává pozor, když si něco vysvětlujeme. Druhý odstavec je nejserióznější, tam popisuju, jak žák zvládá látku jednotlivých předmětů. V téhle části nemá smysl zakrývat problémy, mazat med kolem huby, je potřeba co nejpřesněji popsat, jak si dítě stojí. Třetí část se týká výchov – tam bývá příležitost pozitivně ohodnotit dítě, kterému učení tolik nejde. Skoro všechny děti rády zpívají nebo kreslí a i kdyby na to neměly talent, dá se ocenit, že pracují s nadšením nebo dokončují výtvory. Čtvrtý odstavec je nejosobnější: tam píšu, čeho si na dětech vážím a taky čím jsou důležité pro třídu – aby ji vnímaly jako společenství, kde mají své místo. Mám také příležitost jim poděkovat za pomoc. Jsme věkově smíšená třída, takže třeťákům třeba poděkuju za to, že ochotně čtou s prvňáky.
Slovní hodnocení vám dává hodně práce. Psala byste radši známky?
Určitě ne. Když má dítě samé jedničky, víte, že jste za vodou. Ale jak se začnou objevovat dvojky nebo trojky, co to rodičům řekne? Znamená trojka z češtiny, že dítě neumí číst, psát, mluvit, nebo neumí abecedu? Známka nese jen velmi plytkou informaci. Užitek slovního hodnocení plně vyváží ten čas, který jsem tím strávila.
Znamená trojka z češtiny, že dítě neumí číst, psát, mluvit, nebo neumí abecedu? Známka nese jen velmi plytkou informaci.
Jak vnímají slovní hodnocení děti?
Předáváme si ve třídě vysvědčení ve slavnostní atmosféře, každému se tleská. Ale jak dojdu podle abecedy třeba k písmenu S, už je potlesk slabý, protože už jsou všichni ponořeni do čtení. U běžného vysvědčení se známkami jsem takovou fascinaci nikdy nezažila. Děti chápou, že je to důležitá informace. I prvňáci udělají všechno pro to, aby si ty dvě stránky přečetli.
Daniela Šejnohová vystudovala pedagogiku na Filosofické fakultě a učitelství pro první stupeň na Pedagogické fakultě Karlovy Univerzity. Učí patnáct let, momentálně je učitelkou prvního trojročí (děti od 1. do 3.třídy) v montessori třídě Základní školy Na dlouhém lánu v Praze 6.
Převzato s laskavým svolením z www.rodicevitani.cz, autor: Lucie Fialová